1 V Písmu se však praví: A On prospíval milostí a moudrostí před Bohem i lidmi a zůstal poddán a poslušen Svých rodičů, dokud nenastoupil Svůj úřad Učitele.
2 Otázka: - Jak mohl Ježíš jako jediná Božská Věčná Bytost prospívat milostí a moudrostí před Bohem i lidmi, když přece Bohem od věčnosti byl?
3 - A jak, zejména před lidmi, když přece byl od věčnosti nekonečně nejdokonalejší bytostí?
4 Abychom to správně pochopili, je třeba Ježíše nevidět jen jako samotného Boha;
5 nýbrž je třeba si Ho představit jako člověka, v němž se jediné věčné Božství zrovna tak jako zdánlivě nečinné uvěznilo, jako je uvězněn Duch („Duch" jako božská jiskra v člověku) v každé lidské bytosti.
6 Co však musí každý člověk podle Božského pořádku učinit, aby svého Ducha v sobě osvobodil,
7 musel též skutečně učinit člověk Ježíš, aby v Sobě osvobodil božskou Bytost a aby se s Ní ztotožnil.
8 Každý člověk však v sobě musí nosit určité slabosti1 jež jsou obvyklými pouty Ducha, v nichž je uzavřen jako v pevné slupce.
9 Pouta však mohou být zlomena teprve tehdy, když duše, smíšená s tělem, se spravedlivým sebezapíráním posílila tak, že je dost pevná, aby svobodného Ducha uchopila a udržela.
10 Z toho důvodu může člověk své slabosti zpozorovat a poznat pouze skrze nejrůznější pokušení, jen tak pozná, jak a kde. je jeho Duch umlčován.
11 Dokáže-li se potom právě v těchto bodech ve své duši zapřít, zlomí tak pouta Ducha a spoutá tím duši.
12 Když je potom v pravý čas upevněna všemi bývalými pouty Ducha, přejde potom pochopitelně zcela přirozeně odpoutaný Duch do celé silné duše.
13 a ona tak dospěje ke všem nebeským dokonalostem moci ducha a stává se tak pro věčnost dokonale sjednocena s Ním.
14 Ve výměně jednoho pouta za pouto jiné však spočívá růst duše duchovní silou, což znamená moudrost a milost.
15 Moudrost jest jasné vidění věčného pořádku Božího v Sobě, a milost jest věčné světlo lásky, jež osvětluje nekonečné a nesčetné věci, jejich vztahy i cesty.
16 Tak, jak tomu je s člověkem, tak také tomu bylo s Bohočlověkem Ježíšem.
17 Jeho duše byla stejně jako duše každého člověka a byla tím více zatížena slabostmi, protože nejmocnější Bůh-Duch musel Sám Sebe spoutat nejmocnějšími pouty, aby mohl být udržen ve Své duši.
18 Proto také musela Ježíšova duše obstát při největších pokušeních, zapírajíc sama sebe, aby zpřetrhala pouta Boha-Ducha, posilnila se tak k nekonečné svobodě Ducha všech Duchů, a plně se s Ním ztotožnila.
19 A právě v tom spočívalo prospívání moudrosti a milosti Ježíšovy duše před Bohem i lidmi, a sice tou měrou, jak se Bůh-Duch postupně a stále více a více sjednocoval s Jeho, pochopitelně Božskou, duší, jež byla vlastním Synem.
Výňatek ze spisu Dětství a mládí Ježíšovo. Přijal Jakob Lorber.
Lorber.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)