V Domácnosti Boží Sám Pán v postavě poutníka Abedama poučuje praotce, nicméně Svá následující slova adresuje hloubavému Jaredovi: „Můj milovaný Jarede, tvé učení o Bohu znám. Říkáš: ´Bůh je ve své podstatě absolutně nekonečný´. Ale nyní bych se přesto chtěl z tvého srdce dovědět, jak si vysvětluješ rozpor mezi Mou bytostní viditelností, podobnou tobě, a svou představou o Mé nekonečné bytosti? Neboť Já jsem tohoto mínění: stejně jako to konečné, prostorově omezené nemůže nikdy naplnit nekonečný prostor, i kdyby se stále a na všechny strany rozšiřovalo – tak je tomu zřejmě také naopak. Kde a jak by se to nekonečně prostorné mělo smrštit na konečnou bytost? Kde a jak by mělo začít, nemá-li žádné hranice? Jelikož je ale tomu podle tvého poučení tak, řekni Mi: Jak jsem se tedy stal Já, nekonečný Bůh, pro tebe i všechny ostatní nyní viditelným, tělesně a prostorově vymezeným Bohem? Podle tvé teorie takovým nemohu být; podle tvé lásky a podle tvé víry jsem to přesto Já. Nuže, sděl nám to všem! Neboť srozumitelnost této věci má obrovskou závažnost, jelikož nekonečná Boží Bytost je pro všechny konečné bytosti zcela nemyslitelná, což je docela totéž jako žádný Bůh. Konečný Bůh však již s představou ´konečného´ vylučuje veškerou Božskost. Nuže, otevři své srdce a vysvětli nám tento rozpor!“
Když Jared a ostatní uslyšeli takovou otázku, bili se všichni v prsa a jedna pochybnost za druhou jim začala jímat srdce. A Jared po chvíli přemýšlení pravil: „Pane a Otče, ve vší Tvé lásce a svatosti! Tuto otázku nebude s to zodpovědět ani největší a nejhloubavější Cherub právě tak jako já. Avšak mým měřítkem Tvého Božství je mé vlastní srdce, protože nikoho nedokáže milovat tak velice jako Tebe! To ostatní nemá pro mne žádnou důležitost. Jak se však také Ty, jakožto nekonečný Bůh, můžeš nám, před Tebou konečným červům, ukazovat jako konečný Bůh v podobě člověka, to ať si pochopí ten, kdo to dokáže. Já zde však zcela otevřeně dosvědčuji, že jsem s to Tě opravdu milovat jenom v této podobě. Neboť kde by mělo vzít (časově) ohraničené srdce takovou lásku, aby milovalo Boha v Jeho bezhraničnosti? Proto jsi mi také nekonečně milejší takto než ve Své, pro mne nepředstavitelné božské nekonečnosti. Jestliže se Boha bojím a miluji Ho, pak jen v této Tvé podobě, neboť pro Boha v Jeho jsoucnosti nekonečného, jsem já přece tolik, jako bych zde ani nebyl, a On pak také pro to, co je proti němu úplně nicotné, nemůže být Bohem! Hle, to je vše, co o tom dovedu říci. Kéž by Tě to uspokojilo!“
„A Abedam,“ čteme dál v Domácnosti Boží, „poté přitiskl Jareda na Svou hruď a pravil: ´Jarede, dal jsi Mi úplnou odpověď; je tomu přesně tak, jak jsi to nyní vyslovil. Jedině láska je měřítkem Mého Božství, a žádným jiným měřítkem Mne nelze vyměřit. (Já) jsem opravdový nekonečný Bůh! Pokud ale jde o Mou prostorovou nekonečnost, to je jenom Mé časem podmíněné projevování se, ale v duchu je to dokonalost moci Mé vůle, Mé lásky a moudrosti. Prostorová podoba bytosti Mého Já je však tatáž, podle které jste byli všichni utvořeni jako Mé bytostně věrné podoby! A tak tedy zůstaň, Můj milý Jarede, jakým jsi byl, a věř Mi: Nikdo Mne neuvidí v jiné podobě než jen v té, v níž Mne nyní vy všichni vidíte v duchu! Amen.“
Po takovém vysvětlení byli mnozí i s Jaredem velice spokojeni. Někteří si přesto nemohli ještě dost dobře pomoci a s námahou hloubali o dvojí podstatě Boží, totiž o té nekonečné a o té, jež před nimi stála v podobě postavy.
Tu se Abedam zvedl, zavolal k sobě všechny hloubavce a řekl jim: ´Ó, vy velcí pošetilci, co za nesmysl jste si vymysleli? Abyste se však dostali ze svého blouznění, dám vám nyní pravé světlo. A tak tedy poslouchejte: To, co nazýváte nekonečností prostoru, je Duch Mé vůle, jenž od věčnosti stanovil tento nekonečný prostor a všude jej naplnil bytostmi všeho druhu. Tento Duch má však centrum v podobě (prostorové) bytosti, ve kterém je veškerá moc tohoto nekonečného Ducha soustředěná do jednotného působení. Toto centrum moci nekonečné bytosti Božího Ducha je Láska jakožto život tohoto Ducha, a touto Láskou jsem od věčnosti Já! Ačkoli Boží Duch může působit všude, tak přesto se v podobě bytosti nemůže projevit bez lásky. Kde se Bůh ukáže konečným bytostem ve (Svém) bytostním vzezření, tam Se projeví Svou Láskou, která je skutečným základem jsoucnosti Boha a ústředním bodem veškeré moci, síly a svatosti Jeho nekonečného Ducha. Vidíte, to je podstata Boha ve vší pravdě a může být pochopena jen srdcem, ale nikdy rozumem! ´“
A tak tedy podle těchto vznešených slov je Bůh dokonalý nejen v nekonečné rozměrnosti působení Jeho síly, nýbrž stejně v koncentraci, v soustředění Jeho sil a Jeho podstaty do jednoho centra – nezměřitelně (vše)mocný v nekonečně největším stejně jako v nekonečně malém.
ZÁKLADNÍ OTÁZKY ŽIVOTA
Z POHLEDU ZJEVENÉHO DÍLA JAKOBA LORBERA sepsal WALTER LUTZ.
Najdete na www.lorber.cz
neděle 22. dubna 2012
pondělí 16. dubna 2012
Disciplíny mentální
Výňatek ze spisu, jež přijala Božena Cibulková. Disciplíny najdete zde. Zde pak hlavní strana webu příznivců těchto spisů.
Jen připomenu všem hledajícím. Zkoumejte více poselství než posla. :)
Na otázku: Kdo jsem? - lze odpovídat v rámci těchto určitých skutečností:
Jsem tajemství Božího stvoření.
Jsem život vložený do jediné bytosti.
Jsem spojení duchového principu a hmoty.
Jsem existenční lidská skutečnost.
Jsem individuální (osobní), originální (osobité, neopakovatelné, zvláštní), diferencované (od jiných oddělené, v prvotní podstatě však se všemi jinými splývající) já.
Jsem duch, jehož poslání, činnosti a služba ve vesmíru je vložena do jména člověk.
Jsem bytost trvalé existence a nadtělesného vědomí.
Jsem mikrokosmos duchovněfyzického složení.
Jsem duchovněduševní forma života vložená do tělesnosti.
Jsem Boží cesta jsoucnem a nekonečnem.
Jsem myslící a činný člověk.
Jsem život samostatný, avšak závislý na životě univerzálním.
Jsem malá i velká jednotka vesmíru, součást jeho tvarů a energií.
Jsem jeden z pramenů sil a mocí Boha, kterému On dal určitý a vyhraněný směr, poslání a cíl…
Jen připomenu všem hledajícím. Zkoumejte více poselství než posla. :)
Na otázku: Kdo jsem? - lze odpovídat v rámci těchto určitých skutečností:
Jsem tajemství Božího stvoření.
Jsem život vložený do jediné bytosti.
Jsem spojení duchového principu a hmoty.
Jsem existenční lidská skutečnost.
Jsem individuální (osobní), originální (osobité, neopakovatelné, zvláštní), diferencované (od jiných oddělené, v prvotní podstatě však se všemi jinými splývající) já.
Jsem duch, jehož poslání, činnosti a služba ve vesmíru je vložena do jména člověk.
Jsem bytost trvalé existence a nadtělesného vědomí.
Jsem mikrokosmos duchovněfyzického složení.
Jsem duchovněduševní forma života vložená do tělesnosti.
Jsem Boží cesta jsoucnem a nekonečnem.
Jsem myslící a činný člověk.
Jsem život samostatný, avšak závislý na životě univerzálním.
Jsem malá i velká jednotka vesmíru, součást jeho tvarů a energií.
Jsem jeden z pramenů sil a mocí Boha, kterému On dal určitý a vyhraněný směr, poslání a cíl…
pondělí 9. dubna 2012
76. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ A NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ
Ukázka ze spisu VEJ, díl 11.
Najdete na lorber.cz.
Třetího dne velikonočního Se Božství vrátilo a zavolalo na tělo Syna člověka, jež se ihned úplně rozložilo a bylo nyní ještě jako roucho připojeno k duši. Průběh toho spatřili římští strážci jako zářící světlo, které naplnilo jeskyni hrobu a které je tak poděsilo, že kvapně utekli, aby podali zprávu, že jsem vstal z mrtvých. Kámen byl od otvoru odvalen, takže nyní mohl každý nahlédnout do hrobky.
Vojáci pospíšili k Pilátovi, jenž se velice podivil a sdělil to s jistou škodolibostí Vysoké Radě. Brzy se tedy vypravilo několik jejích členů, ale nalezli místo prázdné, načež ze strachu z lidu, jehož nevoli znali, hleděli věc ututlat, strážcům dali peníze a žádali, aby řekli, že zatímco oni spali, učedníci ukradli mrtvolu. Zároveň je ujišťovali beztrestností u Piláta, jenž by byl musel přestupek spaní na stráži potrestat smrtí.
Avšak Pilát nechtěl tuto beztrestnost uznat, nýbrž když se s ním jeden vyšší kněz pokoušel vyjednávat, pravil: „Buď vojíni spali a pak jsou dvojnásob vinni tím, že spali a mě obelhali, anebo nespali a pak se nebudu lží vystavovat hněvu Vzkříšeného."
Nepořídivše u Piláta, dali kněží vojákům mnoho peněz, aby uprchli do dalekých krajin, což oni také učinili, načež se pak začalo povídat o krádeži mrtvoly, kterážto víra se také udržela až dodnes.
Z evangelií je známo, že jsem Se po této události mnohým zjevoval a že se to stávalo nejen na udaných místech, nýbrž všude, kde jsem učil, abych Svým stoupencům dokázal, že učení, které jsem jim dal, je správné.
Nestala se viditelnou jen Má osoba, nýbrž také mnozí z těch, kteří byli již předtím odvoláni, zjevovali se v jasných snech a ojediněle také i za dne svým příbuzným, aby jim podali zvěst o novém Jeruzalému. Tyto skutečnosti byly později uváděny ve spojení s okamžikem smrti a zde sluší se hledat vysvětlení k tomu, že mnozí mrtví vstávali z mrtvých a v domech se zjevovali svým příbuzným.
Budiž nyní učiněna zcela krátká zmínka o tom, co je ještě důležité z oné doby až do nanebevstoupení na Olivové hoře.
Nejdříve to byla Maria Magdalena, která Mne uviděla. Událo se to přesně tak, jak to uvádí Jan. (Jan 20, 1-18.)
...
Najdete na lorber.cz.
Třetího dne velikonočního Se Božství vrátilo a zavolalo na tělo Syna člověka, jež se ihned úplně rozložilo a bylo nyní ještě jako roucho připojeno k duši. Průběh toho spatřili římští strážci jako zářící světlo, které naplnilo jeskyni hrobu a které je tak poděsilo, že kvapně utekli, aby podali zprávu, že jsem vstal z mrtvých. Kámen byl od otvoru odvalen, takže nyní mohl každý nahlédnout do hrobky.
Vojáci pospíšili k Pilátovi, jenž se velice podivil a sdělil to s jistou škodolibostí Vysoké Radě. Brzy se tedy vypravilo několik jejích členů, ale nalezli místo prázdné, načež ze strachu z lidu, jehož nevoli znali, hleděli věc ututlat, strážcům dali peníze a žádali, aby řekli, že zatímco oni spali, učedníci ukradli mrtvolu. Zároveň je ujišťovali beztrestností u Piláta, jenž by byl musel přestupek spaní na stráži potrestat smrtí.
Avšak Pilát nechtěl tuto beztrestnost uznat, nýbrž když se s ním jeden vyšší kněz pokoušel vyjednávat, pravil: „Buď vojíni spali a pak jsou dvojnásob vinni tím, že spali a mě obelhali, anebo nespali a pak se nebudu lží vystavovat hněvu Vzkříšeného."
Nepořídivše u Piláta, dali kněží vojákům mnoho peněz, aby uprchli do dalekých krajin, což oni také učinili, načež se pak začalo povídat o krádeži mrtvoly, kterážto víra se také udržela až dodnes.
Z evangelií je známo, že jsem Se po této události mnohým zjevoval a že se to stávalo nejen na udaných místech, nýbrž všude, kde jsem učil, abych Svým stoupencům dokázal, že učení, které jsem jim dal, je správné.
Nestala se viditelnou jen Má osoba, nýbrž také mnozí z těch, kteří byli již předtím odvoláni, zjevovali se v jasných snech a ojediněle také i za dne svým příbuzným, aby jim podali zvěst o novém Jeruzalému. Tyto skutečnosti byly později uváděny ve spojení s okamžikem smrti a zde sluší se hledat vysvětlení k tomu, že mnozí mrtví vstávali z mrtvých a v domech se zjevovali svým příbuzným.
Budiž nyní učiněna zcela krátká zmínka o tom, co je ještě důležité z oné doby až do nanebevstoupení na Olivové hoře.
Nejdříve to byla Maria Magdalena, která Mne uviděla. Událo se to přesně tak, jak to uvádí Jan. (Jan 20, 1-18.)
...
neděle 8. dubna 2012
75. SMRT PÁNĚ
Ze spisu Velké Evangelium Janovo, díl 11.
Najdete na lorber.cz.
Výtah z kapitoly 75.
...
Často zkoušely obzvláště silné duše prorazit touto listnatou střechou, aby nechaly Slunce prosvítat, a podle toho, jak se to také u jednotlivých jejich částí podařilo, má lidstvo prastará náboženství. Těmto silným duším se však nepodařilo jádro onoho stromu tak zasáhnout, jeho korunu tak zlomit, aby tento mohutný strom musel odumřít. A nepodařilo se jim to proto, že ony samy ve svém pozemském životě nebyly bez viny, nýbrž okusily dříve světa, nežli pocítily žízeň po pravdě, po poznání Boha. Svět se jim znechutil, pak teprve hledaly něco lepšího.
Nejstarší ze známých vám náboženství jsou staroindická. Staroegyptské svým čistým učením bylo nejstarší, ale jeho znalost zanikla. Všichni tito učitelé byli tak silné duše, že onu listnatou střechu pro sebe prorazili, cestu ukázali, také to pravé a čisté popsali a vyslovili, ale za jejich doby nemohli psát jinak, čímž se teď stalo mnohé vetchým, což v souvislosti věcí je snadno vysvětlitelné. O tom nyní následující:
Bůh byl, nežli nastalo přiodění do těla jako Ježíš, neosobní. Proto také nemohl nikdo dospět k nazírání na Něho, nýbrž jen k pociťování jeho Bytosti, jež se mohla učinit přirozeně patrnou jedině jako Světlo, jelikož Bůh o Sobě Samém je pouhé Světlo, vysílající paprsky. Kde je však světlo, je všude; proudí vším a oživuje vše. Neosobnost Boží nevyžaduje však jeden bod vyzařování jakoby ze Slunce, nýbrž světelné moře, v němž není koncentrace (soustředění). Ti tudíž, kteří pronikali duchovně vzhůru k božské Bytosti, nemohli pociťovat božskou Bytost ani jinak, nežli jako život ve světle, vznášení se a spočívání ve světle, žádosti prosté snoubení se, se světlem. Když pak se stal člověk Ježíš zosobněním Boha, bylo pociťování Božství pro toho, kdo se blížil Božství, zcela jiné – prostě přibližování se člověka k člověku .Mají tudíž staří vidci pravdu; avšak vidci novější, kteří žili po Mně, mají rovněž pravdu.
Po pádu Luciferově, kdy se objevil svět hmotný, bylo ovšem stvořeno duchovní Slunce jako sídlo Božství; ale přesto vše nemohlo se Božství brát za nějaké výlučné soustředění. Světlo bylo v duchovním světě všude a tělesnému člověku, pokud byla jeho duše vázána na toto tělo, se nestalo toto duchovní Slunce před Mým pozemským životem viditelné. Jeho zviditelnění bylo korunováním víry duchovních bytostí; neboť dříve bylo viditelné jim, nyní však je viditelné také člověku, jenž věří ve Mne, jakmile je mu otevřeno duchovní oko, protože Člověk Ježíš může v každé době všem, kdož v Něho věří, také vždy odhalit Své Království.
Je ještě otázka: Proč nacházíme ve starých náboženstvích tytéž základy?
Tomu, kdo pochopil tato odhalení, bylo by jen podivné, kdyby tomu tak nebylo; neboť jsou-li tato stará náboženství předchůdci učení Syna člověka a Syna Božího, musí také obsahovat základy tohoto učení, a nemohou obsahovat něco od něho odlišného. Že život jednotlivých učitelů, kteří povstali, obsahuje také podobnosti s životem Mým, spočívá na témž základě.
Kdyby bylo náboženství staroegyptské ve svých prastarých základech – které pozdějším uctíváním bohů přešly na nynější dobu jen setřené – úplně známé, řeklo by se, že křesťanské náboženství bylo vzato ze staroegyptského, – tak velice se tato náboženství podobají, zejména kdyby byly přesně v prvopočátečním smyslu poznány bytosti Osirise, Isidy a Hora.
A jak dalece se tedy podařilo Mně onen strom hříchů zlomit, a ne pouze prorazit střechu listoví?
Především ať si tu každý jednou ujasní, co to znamená „hřešit.“
Mnohý tu bude s odpovědí rychle hotov a řekne: Hřích je vše, co se příčí vůli Boží. To je zajisté správné. Ale co je tedy vůle Boží a jak ji pozná ten člověk, který ani v Boha nevěří a ještě mnohem méně uznává Jeho vůli?
Zde se musí usuzovat ze života lidského. Hřešit proti Bohu nemůže nikdo, jestliže Ho nepoznal. A jako se nebude nikdo zlobit na slepého, jenž tvrdí, že není světlo jen proto, že ho nevidí, právě tak nebude Bůh utlačovat toho, kdo Ho nepoznává z pošetilosti. Zajisté však může slepec urazit svého souseda anebo jiného člověka, kterého sice také nevidí, avšak slyší, cítí a jehož přímo citelná dobrodiní může požívat – když se mu nějakým způsobem protiví. Může hřešit proti jeho lásce; neboť přes svou slepotu se nemůže vůči jeho osobnosti uzavřít.
Tak je tomu s duchovně slepým, jenž se může proti přikázání lásky k bližnímu zcela prohřešit, i když Boha nezná. Láska k bližnímu je cestou k lásce Boží – to bylo již často vysvětleno.
Jelikož však Člověk Ježíš toto přikázání plnil až do toho nejmenšího již od mládí, vzrůstala v něm také láska Boží, takže konečně s ní mohl splynout. Hřích neměl nad ním moc; neboť usiloval dospět od počátku viditelné cesty k lásce k bližnímu, která se projevuje skutky vnějšími, k vnitřní neviditelné cestě. lásky Boží.
Bůh dal Adamovi jedno přikázání – bezpodmínečnou poslušnost. On ho nedbal, a padl. Člověk Ježíš si dal z lásky k Bohu dobrovolně přikázání nic nečinit bez vůle Otcovy , a tím se stal zářícím vzorem k následování. Takto v sobě vydobyl stupeň, který Adam nevydobyl, a tak usmířil v sobě Božství, které bylo zraněno ve Své svatosti nevážností k přikázání.
Moudrost dala přikázání; vůle, síla žádala splnění; láska nalezla cestu, aby v Člověku Ježíši byly splněny podmínky nutné, aby se navrátil všem tvorům dřívější stav blaženosti. V tom však, že je nyní otevřena cesta, která vede přímo k Bohu, a v tom, že tato cesta byla vykonána Synem člověka, Ježíšem, jenž se tím stal Synem Božím, spočívá vykoupení. Umírání Ježíšovo je zpečetěním bezpodmínečné poslušnosti. Nebývalo by nutné; ježto ho však lidstvo ve své neomezeně svobodné vůli dechem Luciferovým vyžadovalo, podrobil se Ježíš také tomuto požadavku a zemřel tělesně.
Upadání z hříchu do hříchu plodí vždy větší tvrdost duše. Mluvívá se o zkamenělých srdcích, aby se vyjádřil tento stav. Jak daleko to může nyní vést, je nedozírné. Hmota, vnější rozkoš, vzrůstá vždy více a tím ovšem stále více mizí vědomí o nějakém duchovno- duševním jádře bytosti. Toto ztvrdnutí vede konečně ke stavu zvířecímu, který nezná dále nic nežli udržování a rozmnožování bez duchovní vnitřní svobody. Vysvobození z tohoto stavu poskytuje jen čistě duchovní učení, které vede k mravnímu vědomí lidské důstojnosti, a toto učení bylo dáno ve snadno pochopitelné stručnosti a v nejvýš možné jasnosti.Jeho následování přetrhává řetězy hmoty, uvolňuje pouta pozemského požitkářství a přivádí konečně hmotná přání a touhy do stavu nejčistšího cítění, jako poznávání zla, avšak ne již k jeho provádění, protože vlastní já se vždy víc a více rozplývá, kdežto jinak toto já (egoismus ) se vždy více rozrůstá. Čím více toto já mizí, tím více uvolňuje (měkne) pouto hmoty, aby se konečně jako pouto již nepociťovalo.
Strom hříchu byl a mohl být tedy zlomen jen Ježíšem, protože Ježíš měl v sobě právě toho Ducha Božího, jenž dal již Adamovi přikázání, aniž je Adam splnil.
Nyní se řekne: Kde je však důkaz, který by to potvrzoval, že dřívější učitelé neprovedli totéž? Neboť co je zde řečeno a vymyká se lidskému oku, je vnitřní průběh, o němž nemůže podat zprávu nikdo jiný, nežli právě Ježíš Sám, zatímco vnější dění: vystoupení nějakého znamenitého učitele, jeho život a dobré nauky, také smrt, se ukázaly již častěji. Jak to, že zde byl strom hříchu skutečně zlomen, a tam byla proražena jen střecha z listoví? Vnější účinek ve světě je málo cítit, neboť hřích kvete v tu chvíli jako ještě nikdy – a jiná nežli vnější znamení nemůže však lidstvo posoudit.
Ano, na prvý pohled se zdá, že tomu tak je, avšak při důkladnějším uvažování – přece jen tomu tak není.
Každý, kdo vkročí na vnitřní cestu, brzy zpozoruje, jaká tato cesta vpravdě je. Vnější tvářnost tu neznamená zcela nic; neboť je prázdným ořechem. Kdo však nechce jít vnitřní cestou, toho lze právě tak málo přesvědčit, anebo lze mu právě tak málo i jen obraz o této cestě podat, jako je nemožné podat slepému pojem o barvách. Zde rozhoduje úspěch. Cesta je tu, vstupte na ni, potom suďte.
Beze Mne nemůže nikdo přijít k Otci a bez víry v Ježíše nepociťoval také ještě nikdy žádný mudřec všemohoucí Boží Bytost jako Prazdroj vší lásky, která se může ukázat zosobnělá. Ano, neosobní se stává osobním jen v Ježíši a toto sjednocení obojího ve tvaru lidském umožňuje přístup tvora ke Stvořiteli, výstupu hmoty do ducha, zpětné přivedení vzniklého následku hříchu vzhůru přes přehradu mezi hmotou a duchem, jako bodů, které se jinak nemohou dotknout. Mostem je život Ježíšův.
Vzniká tedy nyní otázka: jak daleko mohly dospět duše zesnulé před smrtí Syna člověka?
Mohly ovšem, podle toho, jak následovaly dané nauky mnohých již dříve vystoupivších učitelů, dospět v sobě k poznání a také k blaženosti, ne však ovšem ke zření zosobnělého Božství.
To se však stalo poprvé v té době, když tělo Ježíšovo leželo v hrobě. Čistě pozemské tělo leželo zde, zatímco duše přešla s Božím Duchem v ní přebývajícím na onen svět a tam se všem ukázala jako Ten, Kterým je a byl.
Zde lze o tom podat jen náznaky. Později však bude přesně zjeven také tento průběh. Tímto zjevením Se v duchovním světě vznikla stavba a zalidnění nového Jeruzaléma jako města Božího a to potrvá navěky.
Najdete na lorber.cz.
Výtah z kapitoly 75.
...
Často zkoušely obzvláště silné duše prorazit touto listnatou střechou, aby nechaly Slunce prosvítat, a podle toho, jak se to také u jednotlivých jejich částí podařilo, má lidstvo prastará náboženství. Těmto silným duším se však nepodařilo jádro onoho stromu tak zasáhnout, jeho korunu tak zlomit, aby tento mohutný strom musel odumřít. A nepodařilo se jim to proto, že ony samy ve svém pozemském životě nebyly bez viny, nýbrž okusily dříve světa, nežli pocítily žízeň po pravdě, po poznání Boha. Svět se jim znechutil, pak teprve hledaly něco lepšího.
Nejstarší ze známých vám náboženství jsou staroindická. Staroegyptské svým čistým učením bylo nejstarší, ale jeho znalost zanikla. Všichni tito učitelé byli tak silné duše, že onu listnatou střechu pro sebe prorazili, cestu ukázali, také to pravé a čisté popsali a vyslovili, ale za jejich doby nemohli psát jinak, čímž se teď stalo mnohé vetchým, což v souvislosti věcí je snadno vysvětlitelné. O tom nyní následující:
Bůh byl, nežli nastalo přiodění do těla jako Ježíš, neosobní. Proto také nemohl nikdo dospět k nazírání na Něho, nýbrž jen k pociťování jeho Bytosti, jež se mohla učinit přirozeně patrnou jedině jako Světlo, jelikož Bůh o Sobě Samém je pouhé Světlo, vysílající paprsky. Kde je však světlo, je všude; proudí vším a oživuje vše. Neosobnost Boží nevyžaduje však jeden bod vyzařování jakoby ze Slunce, nýbrž světelné moře, v němž není koncentrace (soustředění). Ti tudíž, kteří pronikali duchovně vzhůru k božské Bytosti, nemohli pociťovat božskou Bytost ani jinak, nežli jako život ve světle, vznášení se a spočívání ve světle, žádosti prosté snoubení se, se světlem. Když pak se stal člověk Ježíš zosobněním Boha, bylo pociťování Božství pro toho, kdo se blížil Božství, zcela jiné – prostě přibližování se člověka k člověku .Mají tudíž staří vidci pravdu; avšak vidci novější, kteří žili po Mně, mají rovněž pravdu.
Po pádu Luciferově, kdy se objevil svět hmotný, bylo ovšem stvořeno duchovní Slunce jako sídlo Božství; ale přesto vše nemohlo se Božství brát za nějaké výlučné soustředění. Světlo bylo v duchovním světě všude a tělesnému člověku, pokud byla jeho duše vázána na toto tělo, se nestalo toto duchovní Slunce před Mým pozemským životem viditelné. Jeho zviditelnění bylo korunováním víry duchovních bytostí; neboť dříve bylo viditelné jim, nyní však je viditelné také člověku, jenž věří ve Mne, jakmile je mu otevřeno duchovní oko, protože Člověk Ježíš může v každé době všem, kdož v Něho věří, také vždy odhalit Své Království.
Je ještě otázka: Proč nacházíme ve starých náboženstvích tytéž základy?
Tomu, kdo pochopil tato odhalení, bylo by jen podivné, kdyby tomu tak nebylo; neboť jsou-li tato stará náboženství předchůdci učení Syna člověka a Syna Božího, musí také obsahovat základy tohoto učení, a nemohou obsahovat něco od něho odlišného. Že život jednotlivých učitelů, kteří povstali, obsahuje také podobnosti s životem Mým, spočívá na témž základě.
Kdyby bylo náboženství staroegyptské ve svých prastarých základech – které pozdějším uctíváním bohů přešly na nynější dobu jen setřené – úplně známé, řeklo by se, že křesťanské náboženství bylo vzato ze staroegyptského, – tak velice se tato náboženství podobají, zejména kdyby byly přesně v prvopočátečním smyslu poznány bytosti Osirise, Isidy a Hora.
A jak dalece se tedy podařilo Mně onen strom hříchů zlomit, a ne pouze prorazit střechu listoví?
Především ať si tu každý jednou ujasní, co to znamená „hřešit.“
Mnohý tu bude s odpovědí rychle hotov a řekne: Hřích je vše, co se příčí vůli Boží. To je zajisté správné. Ale co je tedy vůle Boží a jak ji pozná ten člověk, který ani v Boha nevěří a ještě mnohem méně uznává Jeho vůli?
Zde se musí usuzovat ze života lidského. Hřešit proti Bohu nemůže nikdo, jestliže Ho nepoznal. A jako se nebude nikdo zlobit na slepého, jenž tvrdí, že není světlo jen proto, že ho nevidí, právě tak nebude Bůh utlačovat toho, kdo Ho nepoznává z pošetilosti. Zajisté však může slepec urazit svého souseda anebo jiného člověka, kterého sice také nevidí, avšak slyší, cítí a jehož přímo citelná dobrodiní může požívat – když se mu nějakým způsobem protiví. Může hřešit proti jeho lásce; neboť přes svou slepotu se nemůže vůči jeho osobnosti uzavřít.
Tak je tomu s duchovně slepým, jenž se může proti přikázání lásky k bližnímu zcela prohřešit, i když Boha nezná. Láska k bližnímu je cestou k lásce Boží – to bylo již často vysvětleno.
Jelikož však Člověk Ježíš toto přikázání plnil až do toho nejmenšího již od mládí, vzrůstala v něm také láska Boží, takže konečně s ní mohl splynout. Hřích neměl nad ním moc; neboť usiloval dospět od počátku viditelné cesty k lásce k bližnímu, která se projevuje skutky vnějšími, k vnitřní neviditelné cestě. lásky Boží.
Bůh dal Adamovi jedno přikázání – bezpodmínečnou poslušnost. On ho nedbal, a padl. Člověk Ježíš si dal z lásky k Bohu dobrovolně přikázání nic nečinit bez vůle Otcovy , a tím se stal zářícím vzorem k následování. Takto v sobě vydobyl stupeň, který Adam nevydobyl, a tak usmířil v sobě Božství, které bylo zraněno ve Své svatosti nevážností k přikázání.
Moudrost dala přikázání; vůle, síla žádala splnění; láska nalezla cestu, aby v Člověku Ježíši byly splněny podmínky nutné, aby se navrátil všem tvorům dřívější stav blaženosti. V tom však, že je nyní otevřena cesta, která vede přímo k Bohu, a v tom, že tato cesta byla vykonána Synem člověka, Ježíšem, jenž se tím stal Synem Božím, spočívá vykoupení. Umírání Ježíšovo je zpečetěním bezpodmínečné poslušnosti. Nebývalo by nutné; ježto ho však lidstvo ve své neomezeně svobodné vůli dechem Luciferovým vyžadovalo, podrobil se Ježíš také tomuto požadavku a zemřel tělesně.
Upadání z hříchu do hříchu plodí vždy větší tvrdost duše. Mluvívá se o zkamenělých srdcích, aby se vyjádřil tento stav. Jak daleko to může nyní vést, je nedozírné. Hmota, vnější rozkoš, vzrůstá vždy více a tím ovšem stále více mizí vědomí o nějakém duchovno- duševním jádře bytosti. Toto ztvrdnutí vede konečně ke stavu zvířecímu, který nezná dále nic nežli udržování a rozmnožování bez duchovní vnitřní svobody. Vysvobození z tohoto stavu poskytuje jen čistě duchovní učení, které vede k mravnímu vědomí lidské důstojnosti, a toto učení bylo dáno ve snadno pochopitelné stručnosti a v nejvýš možné jasnosti.Jeho následování přetrhává řetězy hmoty, uvolňuje pouta pozemského požitkářství a přivádí konečně hmotná přání a touhy do stavu nejčistšího cítění, jako poznávání zla, avšak ne již k jeho provádění, protože vlastní já se vždy víc a více rozplývá, kdežto jinak toto já (egoismus ) se vždy více rozrůstá. Čím více toto já mizí, tím více uvolňuje (měkne) pouto hmoty, aby se konečně jako pouto již nepociťovalo.
Strom hříchu byl a mohl být tedy zlomen jen Ježíšem, protože Ježíš měl v sobě právě toho Ducha Božího, jenž dal již Adamovi přikázání, aniž je Adam splnil.
Nyní se řekne: Kde je však důkaz, který by to potvrzoval, že dřívější učitelé neprovedli totéž? Neboť co je zde řečeno a vymyká se lidskému oku, je vnitřní průběh, o němž nemůže podat zprávu nikdo jiný, nežli právě Ježíš Sám, zatímco vnější dění: vystoupení nějakého znamenitého učitele, jeho život a dobré nauky, také smrt, se ukázaly již častěji. Jak to, že zde byl strom hříchu skutečně zlomen, a tam byla proražena jen střecha z listoví? Vnější účinek ve světě je málo cítit, neboť hřích kvete v tu chvíli jako ještě nikdy – a jiná nežli vnější znamení nemůže však lidstvo posoudit.
Ano, na prvý pohled se zdá, že tomu tak je, avšak při důkladnějším uvažování – přece jen tomu tak není.
Každý, kdo vkročí na vnitřní cestu, brzy zpozoruje, jaká tato cesta vpravdě je. Vnější tvářnost tu neznamená zcela nic; neboť je prázdným ořechem. Kdo však nechce jít vnitřní cestou, toho lze právě tak málo přesvědčit, anebo lze mu právě tak málo i jen obraz o této cestě podat, jako je nemožné podat slepému pojem o barvách. Zde rozhoduje úspěch. Cesta je tu, vstupte na ni, potom suďte.
Beze Mne nemůže nikdo přijít k Otci a bez víry v Ježíše nepociťoval také ještě nikdy žádný mudřec všemohoucí Boží Bytost jako Prazdroj vší lásky, která se může ukázat zosobnělá. Ano, neosobní se stává osobním jen v Ježíši a toto sjednocení obojího ve tvaru lidském umožňuje přístup tvora ke Stvořiteli, výstupu hmoty do ducha, zpětné přivedení vzniklého následku hříchu vzhůru přes přehradu mezi hmotou a duchem, jako bodů, které se jinak nemohou dotknout. Mostem je život Ježíšův.
Vzniká tedy nyní otázka: jak daleko mohly dospět duše zesnulé před smrtí Syna člověka?
Mohly ovšem, podle toho, jak následovaly dané nauky mnohých již dříve vystoupivších učitelů, dospět v sobě k poznání a také k blaženosti, ne však ovšem ke zření zosobnělého Božství.
To se však stalo poprvé v té době, když tělo Ježíšovo leželo v hrobě. Čistě pozemské tělo leželo zde, zatímco duše přešla s Božím Duchem v ní přebývajícím na onen svět a tam se všem ukázala jako Ten, Kterým je a byl.
Zde lze o tom podat jen náznaky. Později však bude přesně zjeven také tento průběh. Tímto zjevením Se v duchovním světě vznikla stavba a zalidnění nového Jeruzaléma jako města Božího a to potrvá navěky.
sobota 7. dubna 2012
74. UKŘIŽOVÁNÍ PÁNĚ
Ze spisu Velké Evangelium Janovo, díl 11.
Najdete na www.lorber.cz.
...
Když jsem byl tedy vyveden na Golgatu, tehdejší všeobecné popraviště jeruzalémské, přihnal se v největším zoufalství Jidáš Iškariotský a pokoušel se prorazit kruh, který učinila chrámová stráž kolem popraviště. Byl násilím zahnán a zůstal se strnulýma očima v blízkosti stát, stále ještě doufaje, že se stane pro Mé osvobození něco mimořádného. Po Mém odsouzení byl stále nablízku, a čím více se mu stávalo jasné, že Má síla zde buď pohasla anebo že ji nepoužiji, tím se ocital ve větší úzkosti.
Konečně chvátal zpět k Vysoké Radě a chtěl vrátit peníze říkaje, že zradil nevinnou krev a prudce obžalovával sama sebe. S úplným výsměchem byl ovšem odmítnut s poznámkou, aby se hleděl vypořádat sám se sebou. Pln zoufalství hodil peníze do chrámové almužní schránky a pospíšil ven stále ještě se slabou nadějí, že Se Sám osvobodím, nežli nastane to nejhorší. Když však uviděl, kterak bylo Mé tělo hozeno na zem a položeno na kříž, když uslyšel rány kladivem, jimiž byly zatloukány hřeby Mým tělem do dřeva, silně vzkřikl a pádil rychle odtud. Ani jednou se neohlédnuv, prchal do osamělé krajiny, kde se na fíkovém stromě oběsil na svém opasku.
Svůj omyl, svou dychtivost po penězích a sobectví draze zaplatil. Co se s ním však potom stalo, bude ještě jednou později sděleno.
Teprve za několik dní po jeho tělesné smrti byla nalezena jeho mrtvola, která spadla z opasku a byla ohlodána psy a šakaly. Na témž místě byla také zahrabána.
Praví se, že když Mé tělo viselo na kříži, nastalo zatmění. Ano, nastalo nad Jerusalemem velké zatmění vnitřní, nikoli však vnější. Zatmění vnitřní, které pociťoval každý, jako by se mu ztratilo něco, aniž věděl, co .Velekněží, zákoníci, farizeové a chrámoví Židé, kteří přece toužili po Mé smrti, nenacházeli ze svého činu uspokojení a radost.
Proto se také stalo, že chrám nepodnikl proti Mým učedníkům a nejbližším příbuzným žádné kroky, také ne proti Nikodémovi, Josefovi z Arimatie a Lazarovi, kteří putovali k Mému kříži a byli přítomni poslední hodině Mého života. Zvláště důstojnosti Nikodémově jako člena Vysoké Rady vděčili Moji (přátelé), že dostali dovolení, aby mohli zůstat v nejbližší blízkosti, zatímco bylo jinak toto místo uzavřeno vojáky a nikdo sem nebyl připuštěn. Vlivem této přímluvy byla učiněna výjimka. Avšak Moji nejbližší učedníci, mimo Jana, přítomni nebyli, jak jsem to také často již dříve byl předpověděl. Pastýř byl poražen a ovce se rozptýlily. Po Mém zajetí prchli dílem k Lazarovi, dílem byli schováni u přátel, kteří je ukrývali.
Jedině Jan sám se odvážil všude veřejně se ukazovat a být matce Mého těla oporou a útěchou.
...
Najdete na www.lorber.cz.
...
Když jsem byl tedy vyveden na Golgatu, tehdejší všeobecné popraviště jeruzalémské, přihnal se v největším zoufalství Jidáš Iškariotský a pokoušel se prorazit kruh, který učinila chrámová stráž kolem popraviště. Byl násilím zahnán a zůstal se strnulýma očima v blízkosti stát, stále ještě doufaje, že se stane pro Mé osvobození něco mimořádného. Po Mém odsouzení byl stále nablízku, a čím více se mu stávalo jasné, že Má síla zde buď pohasla anebo že ji nepoužiji, tím se ocital ve větší úzkosti.
Konečně chvátal zpět k Vysoké Radě a chtěl vrátit peníze říkaje, že zradil nevinnou krev a prudce obžalovával sama sebe. S úplným výsměchem byl ovšem odmítnut s poznámkou, aby se hleděl vypořádat sám se sebou. Pln zoufalství hodil peníze do chrámové almužní schránky a pospíšil ven stále ještě se slabou nadějí, že Se Sám osvobodím, nežli nastane to nejhorší. Když však uviděl, kterak bylo Mé tělo hozeno na zem a položeno na kříž, když uslyšel rány kladivem, jimiž byly zatloukány hřeby Mým tělem do dřeva, silně vzkřikl a pádil rychle odtud. Ani jednou se neohlédnuv, prchal do osamělé krajiny, kde se na fíkovém stromě oběsil na svém opasku.
Svůj omyl, svou dychtivost po penězích a sobectví draze zaplatil. Co se s ním však potom stalo, bude ještě jednou později sděleno.
Teprve za několik dní po jeho tělesné smrti byla nalezena jeho mrtvola, která spadla z opasku a byla ohlodána psy a šakaly. Na témž místě byla také zahrabána.
Praví se, že když Mé tělo viselo na kříži, nastalo zatmění. Ano, nastalo nad Jerusalemem velké zatmění vnitřní, nikoli však vnější. Zatmění vnitřní, které pociťoval každý, jako by se mu ztratilo něco, aniž věděl, co .Velekněží, zákoníci, farizeové a chrámoví Židé, kteří přece toužili po Mé smrti, nenacházeli ze svého činu uspokojení a radost.
Proto se také stalo, že chrám nepodnikl proti Mým učedníkům a nejbližším příbuzným žádné kroky, také ne proti Nikodémovi, Josefovi z Arimatie a Lazarovi, kteří putovali k Mému kříži a byli přítomni poslední hodině Mého života. Zvláště důstojnosti Nikodémově jako člena Vysoké Rady vděčili Moji (přátelé), že dostali dovolení, aby mohli zůstat v nejbližší blízkosti, zatímco bylo jinak toto místo uzavřeno vojáky a nikdo sem nebyl připuštěn. Vlivem této přímluvy byla učiněna výjimka. Avšak Moji nejbližší učedníci, mimo Jana, přítomni nebyli, jak jsem to také často již dříve byl předpověděl. Pastýř byl poražen a ovce se rozptýlily. Po Mém zajetí prchli dílem k Lazarovi, dílem byli schováni u přátel, kteří je ukrývali.
Jedině Jan sám se odvážil všude veřejně se ukazovat a být matce Mého těla oporou a útěchou.
...
72. JEŽÍŠ V GETSEMANE
...
Zde nastal okamžik, kdy celá tíha blížícího se zla zachvátila duši Syna člověka a Božství opět zcela ustoupilo, aby přenechalo nejsvobodnější rozhodnutí člověku Ježíši.
Proto také pociťoval člověk Ježíš tuto tesknou hodinu a pravil: „Smutná je duše Má až k smrti." Potom pravil také k oněm třem: „Zůstaňte zde a bděte se Mnou."
Pak poodešel stranou a modlil se slovy: „Otče Můj, možno-li, ať ustoupí tento kalich ode mě; avšak ne jak já chci, nýbrž jak Ty chceš."
Protože však v těchto slovech není ještě vlastní pevné rozhodnutí, nevrátilo se také ještě Božství do něho.
Ježíš se vrátil k Svým učedníkům a nalezl je spící.
Z toho seznal, že oporu může nalézt jedině u Otce v sobě.
Probudil ony tři a vyslovil ona známá slova: „Cožpak nemůžete ani hodinu bdít se Mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli v pokušení. Duch je ochoten, ale tělo je slabé.“
Těmito slovy nemínil označit jen ony tři, nýbrž také sama sebe.
Ježíš se nyní vrátil a opět se modlil: „Otče Můj, není-li možné, aby tento kalich ustoupil ode Mne, vypiji jej tedy a staniž se vůle Tvá."
Puzena opět neklidem, hledala duše připojení navenek u svých učedníků a nalezla je opět spící, a to tak tvrdě, že se neprobudili, nýbrž při zavolání na ně se jen rozespale pohnuli.
Teď Ježíš, Syn člověka, zvítězil.
Soucitně pohlédl na Své učedníky, pospíchal zpět a hlasitě volal: „Otče, vím, je možné, aby tento kalich pominul; leč staniž se jedině vůle Tvá, a proto jej vypiji!"
Tu se Božství do něho úplně vrátilo a posílilo ho, úplně ho prostoupilo a pravilo: „Synu Můj, naposled ti bylo rozhodovat. Nyní Se Otec a Syn v tobě sjednotili a stali se věčně nerozlučitelní. Nes, co ti bylo dáno nést! Amen."
...
Zde nastal okamžik, kdy celá tíha blížícího se zla zachvátila duši Syna člověka a Božství opět zcela ustoupilo, aby přenechalo nejsvobodnější rozhodnutí člověku Ježíši.
Proto také pociťoval člověk Ježíš tuto tesknou hodinu a pravil: „Smutná je duše Má až k smrti." Potom pravil také k oněm třem: „Zůstaňte zde a bděte se Mnou."
Pak poodešel stranou a modlil se slovy: „Otče Můj, možno-li, ať ustoupí tento kalich ode mě; avšak ne jak já chci, nýbrž jak Ty chceš."
Protože však v těchto slovech není ještě vlastní pevné rozhodnutí, nevrátilo se také ještě Božství do něho.
Ježíš se vrátil k Svým učedníkům a nalezl je spící.
Z toho seznal, že oporu může nalézt jedině u Otce v sobě.
Probudil ony tři a vyslovil ona známá slova: „Cožpak nemůžete ani hodinu bdít se Mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli v pokušení. Duch je ochoten, ale tělo je slabé.“
Těmito slovy nemínil označit jen ony tři, nýbrž také sama sebe.
Ježíš se nyní vrátil a opět se modlil: „Otče Můj, není-li možné, aby tento kalich ustoupil ode Mne, vypiji jej tedy a staniž se vůle Tvá."
Puzena opět neklidem, hledala duše připojení navenek u svých učedníků a nalezla je opět spící, a to tak tvrdě, že se neprobudili, nýbrž při zavolání na ně se jen rozespale pohnuli.
Teď Ježíš, Syn člověka, zvítězil.
Soucitně pohlédl na Své učedníky, pospíchal zpět a hlasitě volal: „Otče, vím, je možné, aby tento kalich pominul; leč staniž se jedině vůle Tvá, a proto jej vypiji!"
Tu se Božství do něho úplně vrátilo a posílilo ho, úplně ho prostoupilo a pravilo: „Synu Můj, naposled ti bylo rozhodovat. Nyní Se Otec a Syn v tobě sjednotili a stali se věčně nerozlučitelní. Nes, co ti bylo dáno nést! Amen."
...
úterý 3. dubna 2012
71. VEČEŘE PÁNĚ
Ze spisu Velké Evangelium Janovo, díl 11. Najdete na lorber.cz
Když se přiblížilo poledne, vyzval jsem Své učedníky k odchodu a nyní jsme se ubírali pohodlným krokem opět po silnici mezi Jeruzalémem a Jerichem. Byl pak dnes den velikonočního beránka a Moji učedníci se Mne tázali, zda a kde jej budu s nimi jíst. Na tuto otázku jsem přisvědčil a žádal, aby dva šli před námi do města a připravili tam beránka, potom že přijdu s ostatními za nimi.
V městě žil pak člověk, jenž náležel do počtu těch, které jsem uzdravil již na počátku Své učitelské doby, když jsem poprvé vystoupil v Jeruzalémě. Tento člověk byl věrným přívržencem Mého učení a nebál se Židů a nepřízně farizeů. Měl menší hospodu, která byla vždy navštěvována nejlepšími hosty. Zejména se u něho zastavovalo mnoho Římanů, kteří cestovali do Jeruzaléma. Požíval proto náležitou vážnost u lidu a dobře se mu dařilo. Tento hospodský Mně již dříve skrze Mé učedníky častěji prosil, abych Se u něho zastavil.
K tomuto hospodskému jsem poslal nyní Petra a Jana, aby tam připravili velikonočního beránka. Jako znamení, kde najdou jeho dům, jsem jim řekl, aby následovali člověka, kterého potkají a který ponese do tohoto domu džbán na vodu.
Petr a Jan nebyli onomu majiteli neznámí, a když ten uslyšel Mou žádost, dal ve svém příbytku připravit ihned nejlepší sál, kterého jinak používal při rodinných slavnostech pro sebe, abychom se tam mohli nerušeně věnovat obyčeji velikonočního beránka, kterého on sám, jako podle mínění chrámu odpadlý Izraelita, jenž držel s Římany, již nezachovával, zvláště když měl za manželku Řekyni, s níž žil podle Mého učení bez jakýchkoli formulí chrámových.
Je to onen vlastník dlážděného sálu, o němž evangelisté mimo Jana podávají zprávu, protože se jim později zdálo být velmi důležité oznámit, kde se konala ona večeře, kdežto Jan se staral jen o slova zde promluvená, a nikoli o vnější věci.
Nastal večer, když jsem přišel se Svými učedníky. Když jsme byli naším hostitelem a jeho rodinou radostně pozdraveni, byli jsme za ujišťování, že nás tu nebude nikdo rušit, uvedeni do zmíněného sálu, kde jsme se posadili k připravenému velikonočnímu beránku.
Vše, co se tento večer mluvilo, to také evangelista Jan přesně zaznamenal a lze to dodatečně číst v jeho evangeliu. Zde třeba jen něco ještě dodat, aby se přispělo k porozumění, jak ony události vyvrcholily.
Když jsme podle starobylého zvyku požili beránka, vstal jsem, opásal Se a odhodlal jsem Se k mytí nohou, čímž bylo prokázáno nejhlubší pokoření Syna člověka, jelikož toto bylo zaměstnání nejnižších sluhů a otroků. Zároveň se však tím říká, že po Mých cestách nemůže kráčet nikdo, komu jsem dříve neočistil nástroje, které mu umožňují jít též po těchto cestách; to jest jeho srdce, které musí být úplně očištěno od všeho prachu světských silnic, po nichž dosud kráčel, a jsem to Já, Jenž mu k tomu poskytne prostředky. Ať se tedy nikdo tohoto umývání nebojí, jinak nebude mít na Mně podíl.
...
Když se přiblížilo poledne, vyzval jsem Své učedníky k odchodu a nyní jsme se ubírali pohodlným krokem opět po silnici mezi Jeruzalémem a Jerichem. Byl pak dnes den velikonočního beránka a Moji učedníci se Mne tázali, zda a kde jej budu s nimi jíst. Na tuto otázku jsem přisvědčil a žádal, aby dva šli před námi do města a připravili tam beránka, potom že přijdu s ostatními za nimi.
V městě žil pak člověk, jenž náležel do počtu těch, které jsem uzdravil již na počátku Své učitelské doby, když jsem poprvé vystoupil v Jeruzalémě. Tento člověk byl věrným přívržencem Mého učení a nebál se Židů a nepřízně farizeů. Měl menší hospodu, která byla vždy navštěvována nejlepšími hosty. Zejména se u něho zastavovalo mnoho Římanů, kteří cestovali do Jeruzaléma. Požíval proto náležitou vážnost u lidu a dobře se mu dařilo. Tento hospodský Mně již dříve skrze Mé učedníky častěji prosil, abych Se u něho zastavil.
K tomuto hospodskému jsem poslal nyní Petra a Jana, aby tam připravili velikonočního beránka. Jako znamení, kde najdou jeho dům, jsem jim řekl, aby následovali člověka, kterého potkají a který ponese do tohoto domu džbán na vodu.
Petr a Jan nebyli onomu majiteli neznámí, a když ten uslyšel Mou žádost, dal ve svém příbytku připravit ihned nejlepší sál, kterého jinak používal při rodinných slavnostech pro sebe, abychom se tam mohli nerušeně věnovat obyčeji velikonočního beránka, kterého on sám, jako podle mínění chrámu odpadlý Izraelita, jenž držel s Římany, již nezachovával, zvláště když měl za manželku Řekyni, s níž žil podle Mého učení bez jakýchkoli formulí chrámových.
Je to onen vlastník dlážděného sálu, o němž evangelisté mimo Jana podávají zprávu, protože se jim později zdálo být velmi důležité oznámit, kde se konala ona večeře, kdežto Jan se staral jen o slova zde promluvená, a nikoli o vnější věci.
Nastal večer, když jsem přišel se Svými učedníky. Když jsme byli naším hostitelem a jeho rodinou radostně pozdraveni, byli jsme za ujišťování, že nás tu nebude nikdo rušit, uvedeni do zmíněného sálu, kde jsme se posadili k připravenému velikonočnímu beránku.
Vše, co se tento večer mluvilo, to také evangelista Jan přesně zaznamenal a lze to dodatečně číst v jeho evangeliu. Zde třeba jen něco ještě dodat, aby se přispělo k porozumění, jak ony události vyvrcholily.
Když jsme podle starobylého zvyku požili beránka, vstal jsem, opásal Se a odhodlal jsem Se k mytí nohou, čímž bylo prokázáno nejhlubší pokoření Syna člověka, jelikož toto bylo zaměstnání nejnižších sluhů a otroků. Zároveň se však tím říká, že po Mých cestách nemůže kráčet nikdo, komu jsem dříve neočistil nástroje, které mu umožňují jít též po těchto cestách; to jest jeho srdce, které musí být úplně očištěno od všeho prachu světských silnic, po nichž dosud kráčel, a jsem to Já, Jenž mu k tomu poskytne prostředky. Ať se tedy nikdo tohoto umývání nebojí, jinak nebude mít na Mně podíl.
...
neděle 1. dubna 2012
BOŽSTVÍ A SYN ČLOVĚKA JEŽÍŠ
Spis Velké Evangelium Janovo, díl 11, oddíl 65
Já pak jsem opustil dům a odebral Se Sám na výšinu Olivové hory, odkud je rozsáhlá vyhlídka na Jeruzalém a celé okolí.
Zde se oddělilo Božství ve Mně od Syna člověka Ježíše a pravilo jemu: „Hle, zde leží před tebou město tvého utrpení, které tu v nejbližších dnech započne, až na sebe vezmeš dobrovolně jho, které má posloužit k vykoupení veškerého lidstva.
Ve svém pozemském těle, odloučen ode Mne, jsi člověk jako každý jiný. Snažil ses probudit v sobě Ducha, Který je plnost Samého Božství. Obětováním své vůle dal jsi v sobě vzrůst vůli všemohoucnosti. Nyní však záleží na tvé vůli jako člověka samého, zda chceš podstoupit dílo poslední a nejtěžší. Proto se tě táži: Chceš jako Můj Syn vejít v Otce tím, že provedeš vše, co ti Otec poručí učinit? Anebo chceš jako Syn člověka jedině tomuto lidstvu náležet a jen z tohoto světa trvat?
Můžeš být vládcem světa a zůstat Vykupitelem světa; ale můžeš také být ukazatelem cesty ke Mně, jež vede k nejvnitřnějšímu Božímu srdci tím, že vejdeš úplně ve Mne a tím se staneš po všechny věčnosti Vládcem života. Můžeš být přímluvčím lidí jako bytostí, které byly stvořeny a vyšly z Mé moci a mají se vrátit k Otcovu srdci; ale můžeš také být přímluvčím lásky, která přikazuje moudrosti, aby svou spravedlnost přeměnila ve slitování. Vol tedy nyní, kdy máš před očima, co se ti stane na těle, zda chceš kráčet po cestě vedle Mne, anebo po cestě ve Mně; neboť je tu poslední rozhodnut!!"
Tu pravila duše Ježíše, Syna člověka: „Otče, vůle Tvá je vždy vůlí mou a jen, co Ty Sám chceš, se staň. Neboť co mi může dát Země, dostalo se Zemi teprve Tebou. Já však chci jít cestou přímou a jedině z Tvé ruky obdržet, čeho se mi má dostat a chci tedy stále jedině Tvou vůli poslouchat "
Poté pravilo Božství v srdci Syna člověka: „Ještě jednou se tě budu ptát jako dnes a pak se stane, jak chceš, dáš-li ještě tuto odpověď. Teď však pozoruj, co ti bude nabízet svět."
V tiché modlitbě setrval nyní Syn člověka na hoře a potom se před východem Slunce odebral dolů do příbytku Lazarova, aniž to někdo zpozoroval.
Najdete na lorber.cz
Já pak jsem opustil dům a odebral Se Sám na výšinu Olivové hory, odkud je rozsáhlá vyhlídka na Jeruzalém a celé okolí.
Zde se oddělilo Božství ve Mně od Syna člověka Ježíše a pravilo jemu: „Hle, zde leží před tebou město tvého utrpení, které tu v nejbližších dnech započne, až na sebe vezmeš dobrovolně jho, které má posloužit k vykoupení veškerého lidstva.
Ve svém pozemském těle, odloučen ode Mne, jsi člověk jako každý jiný. Snažil ses probudit v sobě Ducha, Který je plnost Samého Božství. Obětováním své vůle dal jsi v sobě vzrůst vůli všemohoucnosti. Nyní však záleží na tvé vůli jako člověka samého, zda chceš podstoupit dílo poslední a nejtěžší. Proto se tě táži: Chceš jako Můj Syn vejít v Otce tím, že provedeš vše, co ti Otec poručí učinit? Anebo chceš jako Syn člověka jedině tomuto lidstvu náležet a jen z tohoto světa trvat?
Můžeš být vládcem světa a zůstat Vykupitelem světa; ale můžeš také být ukazatelem cesty ke Mně, jež vede k nejvnitřnějšímu Božímu srdci tím, že vejdeš úplně ve Mne a tím se staneš po všechny věčnosti Vládcem života. Můžeš být přímluvčím lidí jako bytostí, které byly stvořeny a vyšly z Mé moci a mají se vrátit k Otcovu srdci; ale můžeš také být přímluvčím lásky, která přikazuje moudrosti, aby svou spravedlnost přeměnila ve slitování. Vol tedy nyní, kdy máš před očima, co se ti stane na těle, zda chceš kráčet po cestě vedle Mne, anebo po cestě ve Mně; neboť je tu poslední rozhodnut!!"
Tu pravila duše Ježíše, Syna člověka: „Otče, vůle Tvá je vždy vůlí mou a jen, co Ty Sám chceš, se staň. Neboť co mi může dát Země, dostalo se Zemi teprve Tebou. Já však chci jít cestou přímou a jedině z Tvé ruky obdržet, čeho se mi má dostat a chci tedy stále jedině Tvou vůli poslouchat "
Poté pravilo Božství v srdci Syna člověka: „Ještě jednou se tě budu ptát jako dnes a pak se stane, jak chceš, dáš-li ještě tuto odpověď. Teď však pozoruj, co ti bude nabízet svět."
V tiché modlitbě setrval nyní Syn člověka na hoře a potom se před východem Slunce odebral dolů do příbytku Lazarova, aniž to někdo zpozoroval.
Najdete na lorber.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)