74. UKŘIŽOVÁNÍ PÁNĚ

Ze spisu Velké Evangelium Janovo, díl 11.
Najdete na www.lorber.cz.

...

Když jsem byl tedy vyveden na Golgatu, tehdejší všeobecné popraviště jeruzalémské, přihnal se v největším zoufalství Jidáš Iškariotský a pokoušel se prorazit kruh, který učinila chrámová stráž kolem popraviště. Byl násilím zahnán a zůstal se strnulýma očima v blízkosti stát, stále ještě doufaje, že se stane pro Mé osvobození něco mimořádného. Po Mém odsouzení byl stále nablízku, a čím více se mu stávalo jasné, že Má síla zde buď pohasla anebo že ji nepoužiji, tím se ocital ve větší úzkosti.

Konečně chvátal zpět k Vysoké Radě a chtěl vrátit peníze říkaje, že zradil nevinnou krev a prudce obžalovával sama sebe. S úplným výsměchem byl ovšem odmítnut s poznámkou, aby se hleděl vypořádat sám se sebou. Pln zoufalství hodil peníze do chrámové almužní schránky a pospíšil ven stále ještě se slabou nadějí, že Se Sám osvobodím, nežli nastane to nejhorší. Když však uviděl, kterak bylo Mé tělo hozeno na zem a položeno na kříž, když uslyšel rány kladivem, jimiž byly zatloukány hřeby Mým tělem do dřeva, silně vzkřikl a pádil rychle odtud. Ani jednou se neohlédnuv, prchal do osamělé krajiny, kde se na fíkovém stromě oběsil na svém opasku.
Svůj omyl, svou dychtivost po penězích a sobectví draze zaplatil. Co se s ním však potom stalo, bude ještě jednou později sděleno.

Teprve za několik dní po jeho tělesné smrti byla nalezena jeho mrtvola, která spadla z opasku a byla ohlodána psy a šakaly. Na témž místě byla také zahrabána.
Praví se, že když Mé tělo viselo na kříži, nastalo zatmění. Ano, nastalo nad Jerusalemem velké zatmění vnitřní, nikoli však vnější. Zatmění vnitřní, které pociťoval každý, jako by se mu ztratilo něco, aniž věděl, co .Velekněží, zákoníci, farizeové a chrámoví Židé, kteří přece toužili po Mé smrti, nenacházeli ze svého činu uspokojení a radost.
Proto se také stalo, že chrám nepodnikl proti Mým učedníkům a nejbližším příbuzným žádné kroky, také ne proti Nikodémovi, Josefovi z Arimatie a Lazarovi, kteří putovali k Mému kříži a byli přítomni poslední hodině Mého života. Zvláště důstojnosti Nikodémově jako člena Vysoké Rady vděčili Moji (přátelé), že dostali dovolení, aby mohli zůstat v nejbližší blízkosti, zatímco bylo jinak toto místo uzavřeno vojáky a nikdo sem nebyl připuštěn. Vlivem této přímluvy byla učiněna výjimka. Avšak Moji nejbližší učedníci, mimo Jana, přítomni nebyli, jak jsem to také často již dříve byl předpověděl. Pastýř byl poražen a ovce se rozptýlily. Po Mém zajetí prchli dílem k Lazarovi, dílem byli schováni u přátel, kteří je ukrývali.
Jedině Jan sám se odvážil všude veřejně se ukazovat a být matce Mého těla oporou a útěchou.


...