75. SMRT PÁNĚ

Ze spisu Velké Evangelium Janovo, díl 11.
Najdete na lorber.cz.

Výtah z kapitoly 75.

...

Často zkoušely obzvláště silné duše prorazit touto listnatou střechou, aby nechaly Slunce prosvítat, a podle toho, jak se to také u jednotlivých jejich částí podařilo, má lidstvo prastará náboženství. Těmto silným duším se však nepodařilo jádro onoho stromu tak zasáhnout, jeho korunu tak zlomit, aby tento mohutný strom musel odumřít. A nepodařilo se jim to proto, že ony samy ve svém pozemském životě nebyly bez viny, nýbrž okusily dříve světa, nežli pocítily žízeň po pravdě, po poznání Boha. Svět se jim znechutil, pak teprve hledaly něco lepšího.

Nejstarší ze známých vám náboženství jsou staroindická. Staroegyptské svým čistým učením bylo nejstarší, ale jeho znalost zanikla. Všichni tito učitelé byli tak silné duše, že onu listnatou střechu pro sebe prorazili, cestu ukázali, také to pravé a čisté popsali a vyslovili, ale za jejich doby nemohli psát jinak, čímž se teď stalo mnohé vetchým, což v souvislosti věcí je snadno vysvětlitelné. O tom nyní následující:
Bůh byl, nežli nastalo přiodění do těla jako Ježíš, neosobní. Proto také nemohl nikdo dospět k nazírání na Něho, nýbrž jen k pociťování jeho Bytosti, jež se mohla učinit přirozeně patrnou jedině jako Světlo, jelikož Bůh o Sobě Samém je pouhé Světlo, vysílající paprsky. Kde je však světlo, je všude; proudí vším a oživuje vše. Neosobnost Boží nevyžaduje však jeden bod vyzařování jakoby ze Slunce, nýbrž světelné moře, v němž není koncentrace (soustředění). Ti tudíž, kteří pronikali duchovně vzhůru k božské Bytosti, nemohli pociťovat božskou Bytost ani jinak, nežli jako život ve světle, vznášení se a spočívání ve světle, žádosti prosté snoubení se, se světlem. Když pak se stal člověk Ježíš zosobněním Boha, bylo pociťování Božství pro toho, kdo se blížil Božství, zcela jiné – prostě přibližování se člověka k člověku .Mají tudíž staří vidci pravdu; avšak vidci novější, kteří žili po Mně, mají rovněž pravdu.

Po pádu Luciferově, kdy se objevil svět hmotný, bylo ovšem stvořeno duchovní Slunce jako sídlo Božství; ale přesto vše nemohlo se Božství brát za nějaké výlučné soustředění. Světlo bylo v duchovním světě všude a tělesnému člověku, pokud byla jeho duše vázána na toto tělo, se nestalo toto duchovní Slunce před Mým pozemským životem viditelné. Jeho zviditelnění bylo korunováním víry duchovních bytostí; neboť dříve bylo viditelné jim, nyní však je viditelné také člověku, jenž věří ve Mne, jakmile je mu otevřeno duchovní oko, protože Člověk Ježíš může v každé době všem, kdož v Něho věří, také vždy odhalit Své Království.
Je ještě otázka: Proč nacházíme ve starých náboženstvích tytéž základy?
Tomu, kdo pochopil tato odhalení, bylo by jen podivné, kdyby tomu tak nebylo; neboť jsou-li tato stará náboženství předchůdci učení Syna člověka a Syna Božího, musí také obsahovat základy tohoto učení, a nemohou obsahovat něco od něho odlišného. Že život jednotlivých učitelů, kteří povstali, obsahuje také podobnosti s životem Mým, spočívá na témž základě.

Kdyby bylo náboženství staroegyptské ve svých prastarých základech – které pozdějším uctíváním bohů přešly na nynější dobu jen setřené – úplně známé, řeklo by se, že křesťanské náboženství bylo vzato ze staroegyptského, – tak velice se tato náboženství podobají, zejména kdyby byly přesně v prvopočátečním smyslu poznány bytosti Osirise, Isidy a Hora.
A jak dalece se tedy podařilo Mně onen strom hříchů zlomit, a ne pouze prorazit střechu listoví?

Především ať si tu každý jednou ujasní, co to znamená „hřešit.“
Mnohý tu bude s odpovědí rychle hotov a řekne: Hřích je vše, co se příčí vůli Boží. To je zajisté správné. Ale co je tedy vůle Boží a jak ji pozná ten člověk, který ani v Boha nevěří a ještě mnohem méně uznává Jeho vůli?
Zde se musí usuzovat ze života lidského. Hřešit proti Bohu nemůže nikdo, jestliže Ho nepoznal. A jako se nebude nikdo zlobit na slepého, jenž tvrdí, že není světlo jen proto, že ho nevidí, právě tak nebude Bůh utlačovat toho, kdo Ho nepoznává z pošetilosti. Zajisté však může slepec urazit svého souseda anebo jiného člověka, kterého sice také nevidí, avšak slyší, cítí a jehož přímo citelná dobrodiní může požívat – když se mu nějakým způsobem protiví. Může hřešit proti jeho lásce; neboť přes svou slepotu se nemůže vůči jeho osobnosti uzavřít.
Tak je tomu s duchovně slepým, jenž se může proti přikázání lásky k bližnímu zcela prohřešit, i když Boha nezná. Láska k bližnímu je cestou k lásce Boží – to bylo již často vysvětleno.

Jelikož však Člověk Ježíš toto přikázání plnil až do toho nejmenšího již od mládí, vzrůstala v něm také láska Boží, takže konečně s ní mohl splynout. Hřích neměl nad ním moc; neboť usiloval dospět od počátku viditelné cesty k lásce k bližnímu, která se projevuje skutky vnějšími, k vnitřní neviditelné cestě. lásky Boží.
Bůh dal Adamovi jedno přikázání – bezpodmínečnou poslušnost. On ho nedbal, a padl. Člověk Ježíš si dal z lásky k Bohu dobrovolně přikázání nic nečinit bez vůle Otcovy , a tím se stal zářícím vzorem k následování. Takto v sobě vydobyl stupeň, který Adam nevydobyl, a tak usmířil v sobě Božství, které bylo zraněno ve Své svatosti nevážností k přikázání.

Moudrost dala přikázání; vůle, síla žádala splnění; láska nalezla cestu, aby v Člověku Ježíši byly splněny podmínky nutné, aby se navrátil všem tvorům dřívější stav blaženosti. V tom však, že je nyní otevřena cesta, která vede přímo k Bohu, a v tom, že tato cesta byla vykonána Synem člověka, Ježíšem, jenž se tím stal Synem Božím, spočívá vykoupení. Umírání Ježíšovo je zpečetěním bezpodmínečné poslušnosti. Nebývalo by nutné; ježto ho však lidstvo ve své neomezeně svobodné vůli dechem Luciferovým vyžadovalo, podrobil se Ježíš také tomuto požadavku a zemřel tělesně.
Upadání z hříchu do hříchu plodí vždy větší tvrdost duše. Mluvívá se o zkamenělých srdcích, aby se vyjádřil tento stav. Jak daleko to může nyní vést, je nedozírné. Hmota, vnější rozkoš, vzrůstá vždy více a tím ovšem stále více mizí vědomí o nějakém duchovno- duševním jádře bytosti. Toto ztvrdnutí vede konečně ke stavu zvířecímu, který nezná dále nic nežli udržování a rozmnožování bez duchovní vnitřní svobody. Vysvobození z tohoto stavu poskytuje jen čistě duchovní učení, které vede k mravnímu vědomí lidské důstojnosti, a toto učení bylo dáno ve snadno pochopitelné stručnosti a v nejvýš možné jasnosti.Jeho následování přetrhává řetězy hmoty, uvolňuje pouta pozemského požitkářství a přivádí konečně hmotná přání a touhy do stavu nejčistšího cítění, jako poznávání zla, avšak ne již k jeho provádění, protože vlastní já se vždy víc a více rozplývá, kdežto jinak toto já (egoismus ) se vždy více rozrůstá. Čím více toto já mizí, tím více uvolňuje (měkne) pouto hmoty, aby se konečně jako pouto již nepociťovalo.
Strom hříchu byl a mohl být tedy zlomen jen Ježíšem, protože Ježíš měl v sobě právě toho Ducha Božího, jenž dal již Adamovi přikázání, aniž je Adam splnil.
Nyní se řekne: Kde je však důkaz, který by to potvrzoval, že dřívější učitelé neprovedli totéž? Neboť co je zde řečeno a vymyká se lidskému oku, je vnitřní průběh, o němž nemůže podat zprávu nikdo jiný, nežli právě Ježíš Sám, zatímco vnější dění: vystoupení nějakého znamenitého učitele, jeho život a dobré nauky, také smrt, se ukázaly již častěji. Jak to, že zde byl strom hříchu skutečně zlomen, a tam byla proražena jen střecha z listoví? Vnější účinek ve světě je málo cítit, neboť hřích kvete v tu chvíli jako ještě nikdy – a jiná nežli vnější znamení nemůže však lidstvo posoudit.
Ano, na prvý pohled se zdá, že tomu tak je, avšak při důkladnějším uvažování – přece jen tomu tak není.

Každý, kdo vkročí na vnitřní cestu, brzy zpozoruje, jaká tato cesta vpravdě je. Vnější tvářnost tu neznamená zcela nic; neboť je prázdným ořechem. Kdo však nechce jít vnitřní cestou, toho lze právě tak málo přesvědčit, anebo lze mu právě tak málo i jen obraz o této cestě podat, jako je nemožné podat slepému pojem o barvách. Zde rozhoduje úspěch. Cesta je tu, vstupte na ni, potom suďte.
Beze Mne nemůže nikdo přijít k Otci a bez víry v Ježíše nepociťoval také ještě nikdy žádný mudřec všemohoucí Boží Bytost jako Prazdroj vší lásky, která se může ukázat zosobnělá. Ano, neosobní se stává osobním jen v Ježíši a toto sjednocení obojího ve tvaru lidském umožňuje přístup tvora ke Stvořiteli, výstupu hmoty do ducha, zpětné přivedení vzniklého následku hříchu vzhůru přes přehradu mezi hmotou a duchem, jako bodů, které se jinak nemohou dotknout. Mostem je život Ježíšův.
Vzniká tedy nyní otázka: jak daleko mohly dospět duše zesnulé před smrtí Syna člověka?

Mohly ovšem, podle toho, jak následovaly dané nauky mnohých již dříve vystoupivších učitelů, dospět v sobě k poznání a také k blaženosti, ne však ovšem ke zření zosobnělého Božství.
To se však stalo poprvé v té době, když tělo Ježíšovo leželo v hrobě. Čistě pozemské tělo leželo zde, zatímco duše přešla s Božím Duchem v ní přebývajícím na onen svět a tam se všem ukázala jako Ten, Kterým je a byl.
Zde lze o tom podat jen náznaky. Později však bude přesně zjeven také tento průběh. Tímto zjevením Se v duchovním světě vznikla stavba a zalidnění nového Jeruzaléma jako města Božího a to potrvá navěky.