219. ŽIVOT JULIA CÉSARA NA ONOM SVĚTĚ.

1) (Pán:) „(Julius César:) „Byl jsem tím velice potěšen a odebral jsem se, se svým přítelem ku břehu jezera. Lodník vystoupil brzy na břeh a pravil: „Tam nahoře na břehu jezera vpravo. je ještě jedno neblahé bahnisko, v němž se ještě zdržuje všeliká zlá havěť, která občas znečišťuje vzduch této krajiny. Tento močál vysušte! Vnášejte do něho tak dlouho dobrou půdu, až bude bažinatá bezvýznamná louka vyplněna a tím tuto vaši krajinu značně zlepšíte a budete tím mít o úrodný kus země více!“ Přítel a také já jsme mu s radostí poděkovali za tuto radu. Poté rychle opět odplul a my jsme se dali ihned do opravdu těžké práce.
2) V domě bylo nám k práci doporučeno také ihned nutné nářadí. Chopili jsme se ho se vší chutí a radostí, šli jsme na označené místo a začali pracovat. Ale při pohledu na značnou bažinu zmocnila se nás nicméně bázeň a úzkost; neboť bylo tu takové množství všeliké ohavně vypadající havěti, že jsem řekl příteli: „Poslyš, nežli vysušíme to bahno, uplyne na Zemi nejméně sto plných let!“
3) Pravil poté přítel: Co je nám tu po uplynulých ročních dobách Země! Zde takový čas není, neboť zde trvá jeden a týž stejný věčný den a náš čas spočívá v naší vůli. Tento močál je však jen nutný zjev tvé vnitřní na tvém srdci ještě ulpívající nečistoty a je zde .především tvou úlohou, abys se od ní očistil vážnou vůlí a trpělivostí, které jsi na Zemi vůbec neznal. Já ti však chci pomoci a tak bude také tento hnusný močál brzy a snadno proměněn v úrodnou zemi!“
4) Když jsem to zvěděl, zpevnil jsem svou vůli a jal jsem se, se vší trpělivostí pracovat. Z počátku se zdálo, jakoby se močál nechtěl věčně nikdy naplnit; ale ponenáhlu se ukazovalo, že jsme nepracovali nadarmo a tak byl neblahý močál brzy úplně vyplněn dobrou zemí, havěť byla tíhou země umačkána a navěky pohřbena a získali jsme dobrý a krásný kus země a brzy jsme tam založili nové chatrče, které udržujeme pohotově pro příchozí cizince, kterým většinou stále pomáháme tak, jako mně stále pomáhal známý přítel.
5) Lodník však byl od té doby již několikrát u nás a oznámil nám vždy opět nové práce, které jsme také vykonávali a kterými jsme proměnili naši krajinu v opravdový ráj. Bydlím tam doposud a netoužím po něčem vyšším, krásnějším a lepším. Zanech tedy na tomto světě všeho, co je tu pozemsky velkého a hodnotného; neboť u nás mají cenu jen opravdu ušlechtilá a dobrá díla a skutky“
6) Pravil poté zcela zaražen přísný vysoký radní pán duchu Julia Césara: „Kdepak je pozemsky ona tebou nyní věrně popsaná krajina?“
7) Pravil Julius César: „Na této Zemi není sice nikde popsaná krajina, může však místně nicméně být také všude; neboť kde jsem já, tam je také ona krajina. Já jsem ponenáhlu poznal, že místo, krajina a vše, co mě v našem světě obklopuje jako zdánlivě neživotná hmota, vyrostlo ze mě - jakoby jaksi strom ze země – anebo li: já sám jsem tvůrce světa, který obývám. Já i moji přátelé, jsoucí stejné lásky, stejné vůle a tedy také stejného způsobu myšlení, obýváme proto také stejnou krajinu; ale na témž místě mohou také ještě nesčíslně mnozí jiní duchové bydlet a to každý v jiné krajině. To je ten velký rozdíl mezi námi duchy a vámi ještě pozemskými lidmi.“


Úryvek ze spisu Velké Evangelium Janovo, díl 7.

www.DuchovniKnihovna.cz