Neboť má-li se stát duch do možno dokonalý jako Bůh, pak musí v sobě, pokud možno, mít i mnoho z toho, co má Bůh Sám v sobě v souladném poměru : vedle nejjasnějšího světla nejhlubší temnotu, vedle nejsvětější lásky a slitování schopnost k nejzazší sebelásce, která může vše na sebe přitáhnout. (VEJ 6. 165, 7 – 10, II.229, 3 – 7).
Ano právě sebeláska, která na sebe přitahuje a si osvojuje, co se jí líbí, musela být v založení tohoto velkého praducha, jehož Bůh tak nekonečně mnohým obmyslel, zvláště mocně zastoupena, neboť Bůh v žádné bytosti nenutí Své budující životní síly, nýbrž dává každé jen to, co bytost sama ze sebe hledá a si přivlastňuje. V určité správné míře je podle toho sebeláska, jak známo, v každém tvoru po ruce a tak dalece i řadově mírná síla. Jen se jedná, jak bylo dříve řečeno, o to, aby hranice mezi správnou a nesprávnou sebeláskou nebyla překračována a aby bytost neměla po „věcech světa“ větší touhy a žádosti, než co jí správná míra Božího řádu přiděluje
Více na www.Lorber.cz ... .
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat